Zákon nestačí. Klíčová bude dostupnost pro pacienty, kapacity a financování. Na půdě OSN zaznělo, že český model může změnit přístup k léčbě duševních onemocnění v Evropě.
Ve chvíli, kdy se ve Vídni v rámci 69. zasedání Komise OSN pro omamné látky otevřelo téma medicínského využití psilocybinu v Česku, nešlo už o spekulaci ani vzdálenou vizi. Česká republika zde vystoupila jako jedna z prvních zemí, která převedla roky výzkumu do konkrétní legislativy. A nyní řeší to nejtěžší, jak zajistit, aby se nová léčba skutečně dostala k pacientům.
Právě tomu byl věnován odborný kulatý stůl Medical Use of Psilocybin in the Czech Republic: A New Legal Framework and Access to Care, který se konal ve Vídni při příležitosti březnového jednání Komise OSN pro omamné látky. Akce, organizovaná Nadačním fondem pro výzkum psychedelik Psyres za podpory Úřadu vlády ČR, přivedla k jednomu stolu klíčové aktéry české změny: doktora Pavla Béma, národního protidrogového koordinátora, profesora Jiřího Horáčka, ředitele Národního ústavu duševního zdraví, právního experta Pavla Pachtu a odborníka na legislativu psychoaktivních látek, který se taktéž zasloužil za prosazení zákona, Tomáše Sadílka.
Pro Psyres to však nebyla jen mezinárodní prezentace. Nadační fond totiž v roce 2024 získal zvláštní konzultativní status při Hospodářské a sociální radě OSN (ECOSOC), což představuje jednu z nejvyšších forem zapojení nevládní organizace do struktur OSN. Tento status umožňuje organizaci aktivně vstupovat do jednání, předkládat odborná stanoviska, podílet se na tvorbě agendy a poskytovat expertizu přímo institucím, které formují globální politiku v oblasti zdraví, regulace i lidských práv.
„Pro nás to není o reprezentaci. Je to odpovědnost. Máme možnost přinášet zkušenost z Česka přímo tam, kde vznikají globální pravidla, a zároveň upozorňovat na to nejdůležitější: že za každou regulací musí být konkrétní pacient, který potřebuje pomoc,“ říká ředitelka Nadačního fondu pro výzkum psychedelik Psyres, Jana Bednářová.
Právě tento důraz na pacienta je tím, co český přístup odlišuje. Psyres dlouhodobě propojuje výzkum, legislativu a financování s jediným cílem: aby se bezpečná a vědecky podložená léčba dostala z laboratoří do reálné praxe. „Zákon je jen začátek. Pokud nemáte kapacity, odborníky a financování, pacient se k léčbě nedostane. A to je přesně prostor, kde dnes musíme jako společnost zabrat,“ dodává Bednářová.
Ve Vídni tak nezazněla jen zpráva o tom, že se v Česku něco podařilo. Zazněl tu i mnohem širší vzkaz: že i v tak citlivé oblasti, jakou jsou psychedelika, lze stavět na vědě, odpovědnosti a skutečné péči a že Česká republika může být jedním z míst, kde se tento přístup začíná formovat v praxi.
Český model. Opatrný, ale funkční
Celá debata měla jednu výraznou přednost. Nebyla ideologická. Nešlo v ní o to dokazovat, že psychedelika jsou zázračná, ani o to bagatelizovat jejich rizika. Naopak. Z vystoupení všech tří řečníků bylo patrné, že český přístup stojí na opačné logice. Tedy na datech, přísných pravidlech, jasném vymezení odpovědnosti a na vědomí, že bez dobře nastaveného systému se žádná slibná léčba nemůže bezpečně dostat k lidem.
Doktor Pavel Bém, český národní protidrogový koordinátor, ve svém vystoupení připomněl, že nejde jen o právní nebo politické rozhodnutí, ale o reakci na rostoucí klinickou realitu. „Do českého právního rámce zavádíme nový pojem, psilocybin pro léčebné použití. Ne v režimu klinických studií, ale v čistě klinickém kontextu, pro terapeutické účely, u pacientů, u kterých standardní léčba selhává,“ řekl při popisu změny, kterou Česko přijalo. Současně zdůraznil, že nejde o liberalizaci pro domácí užívání ani o obcházení klinické odpovědnosti. „Podání probíhá výhradně ve zdravotnickém zařízení, pod dohledem, bez možnosti odnést si látku domů. Jde o přísně kontrolovaný systém,“ shrnul jasně princip, na němž nový rámec stojí.
Právě v tom je český model zajímavý i pro zahraniční publikum. Nepracuje s představou „volnější dostupnosti“, ale se silně kontrolovaným terapeutickým použitím pro pacienty, u nichž standardní léčba selhává.
Bém mluvil otevřeně i o tom, že regulace je přísná, možná i víc, než by si odborníci přáli. Zároveň ale dodal, že důvod chápe. Stát chce nastavit prevenci tak, aby implementaci neohrozilo selhání v prvních krocích. A právě tahle opatrnost se ve Vídni ukázala jako jedna z hlavních předností českého přístupu.
Když data mění praxi, ne jen debatu
Profesor Jiří Horáček, ředitel Národního ústavu duševního zdraví, vnesl do debaty širší historický i klinický kontext. Připomněl, že české prostředí nezačíná od nuly. Výzkum psychedelik u nás nevznikl z momentálního trendu, ale navazuje na hlubší odbornou tradici, která byla po desetiletích omezení znovu obnovena po roce 2000. A právě tato kontinuita podle něj pomohla vytvořit situaci, kdy se o medicínském využití psilocybinu dá mluvit nikoli jako o hypotéze, ale jako o reálném dalším kroku.
Horáček popsal i konkrétní oblasti, pro něž je dnes psilocybin v českém rámci určen. Jde tedy o depresivní poruchy spojené s onkologickým onemocněním, těžké deprese rezistentní na standardní léčbu i další závažné, život ohrožující stavy. Z jeho vystoupení bylo zřejmé, že jádrem celého systému není látka sama o sobě, ale pacient a míra jeho utrpení.
„U pacientů s těžkou depresí spojenou například s onkologickým onemocněním vidíme situace, kdy jeden den myslí jen na smrt, na hrob, na konec. A druhý den po terapii přichází zásadní změna, velmi výrazná,“ popsal svou klinickou zkušenost. Stejně silně vyzněla i jeho poznámka k rychlosti nástupu účinku: „Když podám antidepresivum, klinický efekt očekáváme za měsíc nebo dva. Tady se může dostavit tentýž den.“
Zároveň však zdůraznil, že bez přísných pravidel by taková léčba nemohla fungovat. „Tohle není o látce. To je o celém terapeutickém procesu, přípravě, vedení sezení a následné integraci. Bez toho to nemůže fungovat.“ Velký důraz kladl také na kvalifikaci odborníků. „Nestačí být psychiatr. Je potřeba specifický výcvik, zkušenost a práce v týmu. To je naprosto klíčové,“ dodal.
Chcete zpřístupnit psychedeliky asistovanou psychoterapii těm, kteří ji potřebují? Podpořte Nadační fond PSYRES a napomozte tak realizaci studií zaměřených na psychedelika v terapii.
Bezpečnost není detail, ale absolutní základ
To ostatně zaznělo i v diskusi, kde se řečníci vraceli k tématu bezpečnosti a náročných zkušeností. Ano, psychedelická zkušenost může být psychologicky náročná. Právě proto ale musí probíhat v kontrolovaném prostředí.
Pokud chybí kvalitní příprava nebo následná integrace, může být celý proces pro pacienta výrazně složitější. Český model, jak je nazýván, proto nestojí jen na podání látky, ale na celém terapeutickém rámci. Od přípravy přes vedení sezení až po integraci.
Český přístup obstojí i v mezinárodním právu
Velmi důležitou část debaty přinesl i expert Pavel Pachta, který se věnoval otázce souladu s mezinárodním právem. „Ano, česká legislativa i navazující regulace jsou plně v souladu s Úmluvou z roku 1971,“ uvedl jednoznačně.
Zdůraznil, že mezinárodní rámec umožňuje využití těchto látek pro vědecké a omezené léčebné účely, pokud jsou pod přísnou kontrolou. „Použití těchto látek je možné pro vědecké a velmi omezené medicínské účely, pokud probíhá pod kontrolou státu, v určených zařízeních a s omezeným okruhem kvalifikovaných osob,“ vysvětlil Pavel Pachta.
Český model tento princip nejen naplňuje, ale v některých ohledech ještě zpřísňuje. „Omezení přes kvalifikaci, licencovaná zařízení, přesně stanovené dávky i dlouhodobé vedení záznamů, to všechno je plně v souladu s úmluvou a zároveň zvyšuje bezpečnost,“ doplnil.
Česko tak podle něj neobchází pravidla, ale ukazuje, jak je lze aplikovat v praxi.
Jak vzniká změna? Ne zákonem, ale trpělivostí
Diskuse ukázala ještě jeden důležitý aspekt. Český přístup nevznikl shora jedním rozhodnutím. „Řekl bych, že to začalo jako skupina přátel,“ zaznělo z publika.
Postupně se k sobě přidávali odborníci, instituce i další aktéři. Klíčovou roli ale hrálo něco jiného než samotná data. Schopnost vysvětlovat. „Je to mnohem víc otázka předsudků a vzdělávání než samotných dat,“ zaznělo od doktora Pavla Béma.
Právě dlouhodobá práce s veřejností i zákonodárci, byla podle něj tím, co nakonec umožnilo získat širokou podporu.
Silně zazněla i širší perspektiva. Evropa čelí rostoucí krizi duševního zdraví, válka na Ukrajině přináší miliony traumatizovaných lidí a současné léčebné přístupy mají své limity.
Otázka proto nestojí jen tak, zda je psilocybin možný, ale zda si můžeme dovolit nezkoušet nové cesty tam, kde ty stávající selhávají.
Z Vídně tak nevzešel triumfalistický příběh. Spíš obraz země, která se snaží dělat složitou věc správně. Opatrně, ale ne zbaběle. Na základě dat, ale s důrazem na pacienty.
Pro Nadační fond pro výzkum psychedelik Psyres byla tato akce potvrzením, že česká zkušenost má mezinárodní význam. Ne jako univerzální návod, ale jako důkaz, že když se propojí výzkum, legislativa a dlouhodobá práce s veřejností, může vzniknout model, který má šanci obstát nejen doma, ale i před světem.
